Ve sportovní diagnostice je zónování základem tréninkového plánování. Přesto stále převládají přístupy, které ignorují současné možnosti měření a interpretace biofyzikálních dat. I když máme k dispozici pokročilé senzory – od měření spotřeby kyslíku a oxidu uhličitého přes nasycení svalového kyslíku (SmO₂) až po dechovou frekvenci a přesné sledování substrátového metabolismu (FAT vs. CHO) – mnoho laboratoří a softwarových systémů stále používá zónování založené na procentech z maximální srdeční frekvence nebo na automatické identifikaci ventilatorních prahů z VO₂ testů.
Tyto přístupy mohou být pohodlné, ale často vedou ke zjednodušením, která neodpovídají fyziologické realitě konkrétního sportovce. Zónování totiž není o jednom čísle. Je to komplexní proces, který by měl zohledňovat vzájemné vztahy mezi více systémy – kardiovaskulárním, svalovým i respiračním. Kritickým principem je identifikace nejslabšího článku v systému – ten by měl určovat horní hranici dané zóny, nikoliv naopak. Není důležité, že VO₂ je stále na „submaximální“ úrovni, pokud už SmO₂ prudce klesá nebo dechová frekvence naznačuje ventilační přetížení. Zónování tedy není jen o výkonnosti, ale i o kapacitách a limitech jednotlivých systémů.
Příklad
Vezměme si například tzv. VO₂max test. I když se u jiných typů testování může přístup lehce měnit, právě ramp test nabízí ideální prostředí pro sledování dynamických změn v jednotlivých systémech a pro identifikaci přechodových bodů mezi zónami. Důležité však je, aby test začínal dostatečně nízkou intenzitou a byl ukončen až po dosažení maximální zátěže.
V první zóně (Z1), která odpovídá regenerační a velmi nízké intenzitě, hledáme bod maximálního spalování tuků – tzv. FatMax. Ten je obvykle spojen s minimálním využitím sacharidů. V této fázi bývá patrný mírně rostoucí trend v nasycení svalového kyslíku (SmO₂) a srdeční frekvence zůstává stabilní.
Srdeční výdej (SV) se na začátku testu zvyšuje rychleji než samotná tepová frekvence, což značí efektivní kardiovaskulární reakci. Ventilace (VE) i dechová frekvence (RF) zůstávají nízké a stabilní, což odráží nízký metabolický stres. Zóna se nachází v první části testu, ale často uniká pozornosti, protože mnoho testů začíná příliš tvrdě a FatMax tak zcela mine. Horní hranice Z1 je určena prvním zjevným nárůstem využití sacharidů – CHO. V tomto bodě může SmO₂ ještě mírně růst, ale zároveň začíná metabolický posun směrem k vyšší náročnosti.
Druhá zóna (Z2) začíná v okolí tzv. crossover pointu – tedy místa, kde sacharidy poprvé začínají převažovat nad tuky v energetickém mixu. Pro přesnější určení horní hranice této zóny se obvykle vracíme mírně zpět na úsek, kde trend spalování tuků začíná klesat a sacharidy naopak pozvolna narůstají. SmO₂ zde zůstává stabilní, což signalizuje, že přísun kyslíku stále odpovídá jeho spotřebě. Srdeční frekvence pokračuje v lineárním růstu, ale srdeční výdej už se výrazněji nezvyšuje – srdce začíná dosahovat své efektivity. Ventilace a RF se sice lehce zvyšují oproti Z1, ale bez náznaku přetížení. Tato fáze často odpovídá aerobnímu prahu (AeT), ale vždy je potřeba korelovat více signálů.
Ve třetí zóně (Z3), často označované jako tempo zóna, začínáme pozorovat první výraznější známky stresu v respiračním systému. Dechová frekvence stoupá do rozmezí přibližně 26 až 32 dechů za minutu, ventilace začíná akcelerovat. SmO₂ v této fázi pozvolna klesá, protože kyslík je spotřebováván rychleji, než je dodáván do svalů. Srdeční frekvence dále roste, zatímco SV se již nemění. Substrátově dominuje cukr, zatímco tuky jsou výrazně potlačené. V této zóně se objevuje přechod mezi stabilní aerobní činností a rostoucím metabolickým zatížením.
Čtvrtá zóna (Z4) je prahovou oblastí, ve které se dechová frekvence zvyšuje nad 35 dechů za minutu u cyklistů, případně nad 40 u běžců. Ventilace narůstá výrazněji v reakci na zvyšující se zátěž. SmO₂ zde klesá strměji, často s patrnými zlomy, které naznačují limitaci v dodávce kyslíku do pracujících svalů. Srdeční frekvence se blíží svému maximu a VO₂ se dostává k plató. Typicky se zde objevuje tzv. „slow component“ – zpožděná ventilatorní odpověď, kdy spotřeba kyslíku nadále roste, i když výkon již nikoliv. Tato zóna odpovídá anaerobnímu prahu (AT) a představuje klíčové místo pro diagnostiku i tréninkový rozvoj.
V poslední, páté zóně (Z5), sportovec dosahuje maximální možné intenzity. Dechová frekvence prudce roste, ventilace je extrémní. SmO₂ klesá na minimum, protože kyslík není schopen být dodáván v dostatečném množství. Srdeční frekvence je na maximu a VO₂ dosahuje svého vrcholu (VO₂peak). Tělo se snaží kompenzovat metabolický stres hyperventilací, ale všechny systémy již pracují na hranici svých kapacit. Tato fáze jasně vymezuje maximální možnosti dýchacího, oběhového i svalového systému.
Závěrečné poznámky
Vytváření tréninkových zón podle jediného ukazatele – například srdeční frekvence (HR) nebo spotřeby kyslíku (VO₂) – je sice jednoduché, ale zároveň značně omezující. Moderní diagnostika dnes umožňuje sledovat celý fyziologický systém v reálném čase. Klíčem je propojit jednotlivé metriky, vnímat jejich vzájemné souvislosti a vždy zohlednit ten nejslabší z nich. Zónu tedy nedefinuje nejsilnější signál (například vysoké VO₂), ale článek systému, který selhává jako první.
Často přitom opomíjíme například dechovou frekvenci (RF) ve vztahu k VO₂ nebo vztah mezi srdeční frekvencí a VO₂ – takzvaný VO₂ pulse, který poskytuje cennou informaci o efektivitě jak kardiovaskulárního, tak respiračního systému.
Ilustrační foto:
